Stranické rodiny
Stranické rodiny (party famillies)
Tímto pojmem politická věda označuje skupiny stran, které jsou si ideologicky blízké. Zpravidla je spojují stejné ideové kořeny, obdobný okamžik vzniku, podobný program i elektorát.
Typologie německého politologa Klause von Beymeho
Tato známá typologie - obsažená v Beymeho knize "Parteien in westlichen Demokratie" z roku 1982 - je vystavěna na základě známé koncepce čtyř konfliktních linií (cleavages), které dělí společnost. Ve své historicky vystavěné typologii Beyme vymezuje devět evropských stranických rodin: 1) liberální a radikální strany, 2) konzervativní strany, 3) socialistické a sociálnědemokratické strany, 4) křesťansko-demokratické strany, 5) komunistické strany, 6) rolnické strany, 7) regionální a etnické strany, 8) krajně (extrémně) pravicové strany, 9) ekologické strany.
Kritérii, která Beyme užívá pro zařazení jednotlivých formací, jsou: a) jméno strany, b) voličské percepce programu a ideologické pozice strany.
Typologie vytvořená Michaelem Gallagherem, Michaelem Laverem a Peterem Mairem
Tato typologie stranických rodin je součástí rozsáhlé monografie „Representative Government in Modern Europe“, jež se zabývá srovnáním nejrůznějších aspektů a institucí moderní demokracie v Evropě. Její autoři v posledním vydání z roku 2006 reflektují i problémy spojené s novými demokraciemi ve střední a východní Evropě, včetně přiřazení politických stran z této části Evropy do stranických rodin. Gallagher, Laver a Mair zde vymezují celkem jedenáct evropských stranických rodin, které dělí na čtyři „rodiny levice“, kam řadí 1) sociální demokraty, 2) komunisty, 3) novou levici, 4) strany zelených, pět „rodin středu a pravice“, zařazují 5) křesťanské demokraty, 6) sekulární konzervativce, 7) liberály, 8) agrárníky a 9) krajní pravici, konečně dvě další rodiny: 10) iredentistické a regionalistické strany a 11) rodinu tzv. ostatních, kam autoři zařazují obtížně klasifikovatelné – a to obvykle velmi malé – strany.
Pro rozřazení stran do rodin Gallagher, Laver a Mair užívají celkem tři kritéria, která de facto přebírají ze studie Maira a Muddea. Jsou jimi: a) sdílený genetický původ, postavený na politické mobilizaci za obdobných historických okolností nebo v intencích reprezentace obdobných zájmů, b) členství v institucionalizovaných multinacionálních politických skupinách (nadnárodních federacích politických stran), c) „stejná“ politika.
Stranické rodiny a politické skupiny v Evropském parlamentu
Zdaleka ne vždy můžeme hovořit o tom, že strany náležející ke konkrétní stranické rodině automaticky patří k odpovídající politické skupině (tj. poslanecké frakci) v Evropském parlamentu.
Důvody jsou hned čtyři: a) některé frakce v EP sdružují strany náležející k několika stranickým rodinám (např. frakce ELS-ED sdružuje nejen křesťanské demokraty, ale také řadu stran konzervativních, příp. liberálních, nebo dokonce regionálních), b) některé stranické rodiny jsou zastoupeny jen v některých členských státech EU a jejich síla nestačí k tomu, aby byly schopny založit samostatnou frakci v EP (např. agrární strany jsou zastoupeny jen v některých severských zemích a pak zemích střední a východní Evropy), c) některé strany dávají přednost členství ve frakci, která je jím méně blízká názorově, nicméně dává jim možnost být součástí silnější skupiny s většími možnostmi reálně ovlivňovat dění v EP, včetně zvětšení možnosti obsadit některou z důležitých parlamentních funkcí (např. řada konzervativních stran, které dříve tvořily samostatnou frakci, postupně vstoupila do frakce ELS, jež vždy patřila mezi dvě nejsilnější), d) i ideologicky blízké strany může dělit pohled na evropskou integraci, a to např. proto, že jde o strany ze zemí různé velikosti a tudíž rozdílných zájmů.
Více k tématu stranických rodin např.:
http://www.stranyavolby.cz/dwn/124/126_D_cs_volby_do_ep.pdf
http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=61